Martin Píša

Můj příběh dost možná kopíruje řadu podobných porevolučních životních cest. Dlouhá léta jsem hrál lední hokej za pražskou Slavii, vystudoval ekonomii na České zemědělské univerzitě v Praze a vrhnul se do světa obchodu, ve kterém jsem jako jednatel a ředitel mezinárodních společností strávil téměř dvě dekády. Velmi brzy se dostavil úspěch, ocenění a peníze. Ve třiceti letech jsem řediteloval koncernu se dvěma stovkami zaměstnanců.

 

Pak se můj život radikálně změnil.

 

Stal jsem se otcem, ale dvojčátka se narodila velmi předčasně a doktoři jim nedávali moc šancí na přežití. Žil jsem mnoho měsíců v totální nejistotě, stresu a do toho zápřah v zaměstnání. Hokej mě naučil houževnatosti, vytrvalosti a píli. To vše se teď začalo obracet proti mně. Nedokázal jsem rozvrhnout své síly a už vůbec jsem nebyl schopen naslouchat moudrým slovům svých blízkých, kteří mi radili, ať vyhledám odbornou pomoc. Někoho, kdo mě nezaujatě vyslechne, s kým se budu moci o své starosti podělit a poradit se, jak dál. Den po dni jsem začínal mít větší a větší obtíže se spánkem a nechutenstvím. Cítil jsem, že už jedu na zbytky svých sil, ale přesto jsem se dál ubíjel vnitřními obavami o zdraví dětí, stresem a prací.

 

Nakonec asi muselo přijít to, co navždy změnilo můj život.

 

V deníku z té doby jsem našel tento zápis:

„Uvadám, usychám. Konečně se vše v dobré obrací a já po měsících sebezapření, strachu, stresu, někam se propadám. Nespím. Nejím. Nemohu vstát do práce. Vstanu. Nemohu se soustředit. Nevím a nechápu, co se děje…

„Martine, co tu děláš? Proč se teď oblékáš do práce? Jsou tři hodiny ráno?“ „Já nevím. Já mám schůzku." „Teď v noci? Pojď si lehnout. Musíš zkusit spát. Už tři týdny jsi pořádně nespal. Co je, co se děje?“ „Víš, já musím vše zvládnout. Musím…“ Pak už si nic nepamatuji.

 

Na psychiatrickou kliniku na Karlově náměstí mě odvezli ve čtyři hodiny ráno. Zkolaboval jsem. Na klinice jsem strávil dva měsíce. Dva měsíce, které mi daly možnost se zastavit a vyčistit svou duši. Další rok trvalo, než jsem opět nabral síly a energii a přehodnotil celých předchozích dvacet let života. Dnes, několik let poté, mohu s čistým srdcem říci, že to bylo pro mne i mé blízké požehnáním. Byla to dlouhá a těžká cesta, ale se šťastným koncem.

 

Emmička a Matýsek jsou dnes zdravé a krásné děti. Já jsem ukončil manažerské a podnikatelské aktivity a vystudoval psychologii na Pražské vysoké škole psychosociálních studií, udělal si psychoterapeutický výcvik a začal nový profesní i soukromý život. Jsem šťastným tátou, vychovávám čtyři děti a věnuji se pomáhající profesi, která mne naplňuje pocitem smysluplnosti, klidu a štěstí.

 

Uvědomuji si, jak trnitou cestou jsem musel projít díky neschopnosti najít včas odvahu k vyhledání odborné pomoci. Nevěřil jsem, že by mne, který sám řídil a motivoval stovky lidí, mohl někdo poradit či pomoci. Nebyl jsem ochoten naslouchat a měl jsem strach. Dnes vím, jaká to byla chyba a že jsem svému totálnímu kolapsu mohl předejít. Proto jsem s kolegy založil Terapeutické centrum Přístav. Jako místo pomoci a porozumění, jako zázemí pro všechny, kteří chtějí prožít naplněný a kvalitní život.